Občas je výhodou být velký…

 avatar 2016. 11. 11. 11:57    
Čas čtení: 3 minuta

" width=

11. 11. 2016 – Česká fotbalová (a i hokejová) reprezentace během svých existencí dlouhodobě myslí na ty nejvyšší mety, přestože jsme si jako obyvatelé České republiky vědomi, že se co do hráčské základny nemůžeme rovnat těm největším a nejlepším. Ať už je to ve fotbale Anglie či Německo potažmo Brazílie a Argentina nebo v hokeji Rusko či zámořští obři – Spojené státy americké a Kanada.

Stejně však dosahují oba české národní týmy v těch pro Čechy nejpopulárnějších sportech tradičně vysokého standardu. A občas se odrazí k výsledkům, při kterých proniknou mezi tu úplně nejužší špičku. Stačí vzpomenout na fotbalisty v předválečných letech, na rok 1962 či v novodobější historii v podobě Eura 1996 nebo 2004. A co se hokeje týče, všichni ještě máme v paměti zlaté období českého hokeje, který během přelomu tisíciletí získal během šesti let 4 zlata z mistrovství světa a navrch vyhrál hokejový turnaj století v Naganu.

Jenže stejně jako občas přijdou tučná léta, objeví se ta slabší. Můžou přijít slabší ročníky, generační výměna nebo v krátkodobém horizontu zranění a výpadek formy a pak se to, že nemáme v porovnání se sportovními velmocemi „kam sáhnout“, ukáže v plné nahotě.

Hokejisté čekají na zlato z mistrovství světa 6 let, jakoukoliv medaili pak nezískali 4 roky v řadě. A fotbalisté? Probojovali se na Euro ve Francii, ale tam už rozhodně nezářili a po ukončení reprezentačních kariér mnohých opor nyní strádají. Do kvalifikace o mistrovství světa v roce 2018 vstoupili prachbídně a v prvních 3 zápasech nevstřelili ani jeden gól.

A právě útok českého národního týmu je nyní pod drobnohledem a působí jako nejpalčivější problém reprezentace. A přesně tady se ukazuje nevýhoda menšího množství těch, o kterých se dá uvažovat. Příběh asi dobře znáte – Necid bojuje o hrací čas v Bursasporu a jeho vytížení je malé. Vydra v Derby nezáří. Škoda je po zranění, nicméně v nominaci je. Václava Kadlece také zlobí zdraví a je jen mezi náhradníky. Lafata se reprezentace vzdal a na návrat se necítí. V nominace jsou tak kromě Škody již jen Schick, který toho v Sampdorii moc neodehrál, a prvně i plzeňský Krmenčík. Ne že by Krmenčíkova nominace nedávala smysl – má formu, dává góly. A dávno neplatí, že z české ligy je do reprezentace dlouhá cesta. Stejně se ale vkrádají do mysli určitě otazníky. A ten největší říká, zda je opravdu situace tak vážná, že do klíčového zápasu, ve kterém se rozhodne, zda rozehranou kvalifikaci hodit či nehodit do koše (nebo možná z koše vyndat) možná nasadíme útočníka, jehož reprezentační bilance je 0/0.

A do kontrastu? Trenér francouzské fotbalové reprezentace si do útoku pro nadcházející kvalifikační duel se Švédskem a přátelský duel s Pobřežím Slonoviny vybral do útoku uzdraveného Girouda, sehrané duo z Atletica Madrid Gameiro a Griezmann, z Lyonu Fekira, z Bayernu Comana a z Dortmundu zázračného mladíka Dembelého. Nedostalo se například na Martiala, který podle Deschampse (i Mourinha) není v ideální formě a kondici. Pak se ale zranil Coman. Dočkal se Martial? Kdepak. Ukázalo se na Thomase Lemara. Jeho vizitka? 21 let, hraje Ligu mistrů za Monaco a může potenciálně prožít první reprezentační start. Kromě Martiala se ale nedočkali ani jiní. Gignac si znovu vyzkoušel, že z Mexika je do reprezentace daleko. Benzema je stále v nemilosti. Ben Arfa nehraje. A když, za moc to nestojí. Smůlu měl třeba i Lacazette, který je přitom po zranění už zcela v pohodě. A nejen ze zdravotního hlediska. V osmi zápasech letošního ročníku francouzské ligy dal 10 gólů! A za posledních dva a půl roku 58. Ale pro Deschampse je prý typologicky příliš příbuzný Giroudovi (?). Nám by se možná hodila aspoň půlka Lacazetta… Podobné to bylo i v obraně. Postupně odpadly třeba opory typu Umtiti nebo Kurzawa. Nástup hlásí Evra (Juventus) a Mangala (Valencia). Přičemž první jmenovaný půjde zřejmě rovnou do základu.

Je jasné, že ve výše popsaném hraje roli mnohem více faktorů. Ale stejně. Někdy je opravdu lepší být velký…