Didier Deschamps: vítěz vítězů

Kde se vlastně vzalo tolik disrespektu k muži, který jako hráč vyhrál mistrovství Evropy i světa a kterého už v 18 letech udělali kapitánem v Nantes, protože v něm viděli jeho jedinečné vůdčí schopnosti?

Ve Francii je to jako u nás. Fotbalu rozumí každý. I ten, kdo mu nerozumí a nezajímá se o něj. A všichni se s gustem do trenéra trefovali. Že skládá tým špatně, že opomíjí důležité hráče. Že kvůli vlastní pohodě nezve do týmu hráče s větším talentem kvůli jejich povaze, se kterou by si neporadil. Že do jeho nominací promlouvají rasistické předsudky. Že nutí tým hrát neatraktivně. Že nevyužívá potenciálu hráčů.

Už se muselo dít něco hodně závažného, aby se Deschamps rázně ohradil a vrátil úder zpět. A když už se stalo, nikdy se nesnížil k tomu, aby mířil svými ranami pod pás. Nikdy se nesnažil situaci rozdmýchat. Vždy se snažil co nejvíce chránit tým. Ale jeho skvostné diplomatické schopnosti měly za následek zase to, že lidem připadal slabý…

Jenže tenhle „slaboch“ sestavil fantasticky vyvážený tým, kde hráči přijali své role, i když by určitě mnozí z nich chtěli víc. A na námitku, že s takovým kádrem by vyhrál každý, se dá říci to, co televizní komentátoři málokdy zmínili: že Deschamps v Rusku hrál bez obou krajních beků, kteří by nebýt zdravotních komplikací byli jasnými jedničkami (Mendy, Sidibé). Přesto na krajích obrany (Pavard, Hernández) rozhodně slabina nebyla. Ani nikde jinde. A už vůbec ne na lavičce.

Deschamps se tak stal po Němci Beckenbauerovi a Brazilci Zagalovi teprve třetím mužem fotbalové historie, který vyhrál mistrovství světa jako hráč i trenér.

A i francouzská média, tradičně velmi ostrá a kritická, přiznávají Deschampsovi to, na co měl nárok už dříve: je jedinečný a na triumfu má obrovský podíl. A ten má přesně po 20 letech poté, co jako kapitán Les Bleus zvedl nad hlavu trofej pro mistry světa, zase velikou zásluhu na tom, že Francie může den po Dni Bastily znovu mohutně slavit…

redakce/AS/