Liga národů. Povedla se nebo ne?

24. 11. 2018 – Pro jednoho nejzbytečnější soutěž na světě, pro jiného dobrá myšlenka. Pro třetího zmatečná věc, ve které ani neví, o co se vlastně hraje, pro dalšího skvělá záležitost pro hráče i fanoušky.

Velmi různorodé názory jsou k vidění v průběhu inauguračního ročníku Ligy národů. Ta má většinu utkání za sebou, leč na své vrcholy v podobě Final 4 a dodatečné kvalifikace o Euro ještě čeká.

Přesto už je čas na alespoň dílčí hodnocení.

Já přiznávám, že stojím na straně těch, kterým se soutěž líbí. Má náboj, neustále se o něco hraje, potkávají se vyrovnané týmy. A ať se říká, co se říká, soutěž si získala svoji prestiž. Neviděl jsem žádný vypuštěný zápas. A je to dle mého názoru nesrovnatelně lepší než jakýkoli přátelský duel. Ne že by v nich nebyl k vidění čas od času kvalitní fotbal v dobrém tempu. Ale koho může bavit zápas, ve kterém doopravdy o nic nejde? A ve kterém se na trávníku protočí 35 nebo více hráčů? Teď nemluvím o tom, že taková četnost střídání je pro komentátora peklo. Ten si s tím poradí. Musí, je to jeho práce. Ale baví tohle hráče, fanoušky? Už jen minimálně tempo hry to spolehlivě zabije.

Přijde mi, že i pro reprezentační trenéry musí být taková soutěž přínosnější než přátelské zápasy. Prvně se hraje o koeficient, hraje se o možnost potkávat se se silnými celky. Což není vůbec málo. V Německu se třeba hodně řeší to, co pro mistry světa z roku 2014 může při losu o nejbližší Euro znamenat nasazení až do druhého výkonnostního koše. A pokud zůstaneme u Německa, jako hráč nebo fanoušek Německa chci přece raději hrát proti Francii a Nizozemí než proti Černé Hoře, Ukrajině nebo Severnímu Irsku. Ale jako kouč si hlavně mohu s menším rizikem vyzkoušet, jak je na tom můj systém hry a mnou vyvolení hráči. A to s větší validitou než v přátelských utkáních.  A pokud neuspěju s nominací nepozvoleným stylem hry, mám čas to do kvalifikace, kde bude případný neúspěch větším problémem, ještě modifikovat.

Význam má soutěž viditelně nejen pro hráče a fanoušky těch nejsilnějších týmů. Ale také pro takzvané fotbalové trpaslíky nebo fotbalové méně vyspělé země. Pro týmy, které dosud neměly jak získat vítěznou mentalitu. Finsko, Bělorusko, Kosovo nebo Makedonie. Tyto týmy bojovaly s celky, se kterými jsou si plus minus rovny. A uspěly. Kromě postupu se mohou radovat i z načerpaného sebevědomí a pozitivních herních návyků, které pak mohou přinést úspěch i v těžších zápasech kvalifikačních skupin.

Na jednu stranu chápu určitou nespokojenost fanoušků, která pramení ze zdánlivé složitosti soutěže a nepochopení toho, kdo vlastně ještě bude moci zabojovat o Euro. Ale prvně si nemyslím, že by to bylo tak komplikované. A hlavně se mnohé vyjasní poté, co bude první sezóna soutěže komplet dohrána, i s dodatečnou kvalifikací. A možná tím Liga národů získá další plusové body do příští sezóny.

redakce/as/