Příběh ledového grálu

2019. 03. 24. 16:36    
Čas čtení: 7 minuta

24.3. 2019 – Je vyroben ze stříbra se zlatými prvky, nese hrdé jméno prvního člověka na oběžné dráze a váží o dva a půl kilogramu více než slavný Stanley Cup. Ve Spojených státech s nadsázkou rádi říkají, že je to kvůli odposlouchávacímu zařízení KGB, ale ať už Gagarinův pohár obsahuje cokoli, váže se k němu mnoho vzpomínek a oslnivá, ač krátká, hokejová historie.

Poprvé byla trofej postavena na piedestal v očekávání svého prvního majitele v roce 2009. Inaugurační sezóna nově vzniklé soutěže nabídla jedno z nejzajímavějších playoff ve své krátké historii. Velká očekávání, megalomanský projekt, velké peníze a do značné míry i naivita snoubící se s ruským sebevědomím ruku v ruce poskytly prostředí pro špičkový hokej. Ohromná motivace hnala kupředu tradiční ruské hokejové bašty, které se ovšem oblékly do hávu moderních bojovníků o prestiž na poli „studené války“ s NHL. Soutěž sice vznikla na zelené louce, ale s životadárným černým zlatem v podloží nic nebyl problém a ještě než se v létě zamrazily ledové plochy, v Rusku se hlásili první přeběhlíci z NHL. Nový projekt a vidina zajímavého výdělku přilákaly taková esa, jako jsou Jaromír Jágr, Alexandr Radulov, Ray Emery či Sergei Brylin. Bylo hned jasné, že spojí-li se tradiční kvalitní ruská hokejová škola s hvězdami ze zámoří, sportovní kvalita bude zřejmá. A jakkoli mnohdy pokulhává KHL za svou zámořskou sestrou na poli organizační či finanční politiky, hokej se zde hraje parádní a v playoff to platí dvojnásob.

Tatarstánská perla

První playoff nabídlo řadu příběhů. Český elitní útok Magnitogorsku ve složení Marek, Kudrna, Rolinek vyřadil ve čtvrtfinále Atlant s nejproduktivnějším hráčem základní části Sergejem Mozyakinem. Ano, přesně s tím Mozyakinem, který dnes právě v dresu Magnitogorsku předvádí, že umět hrát hokej je darem od boha, Jan Marek s Jaromírem Jágrem za Uralem vyučovali krásu a účelnost české hokejové školy, nicméně triumfální radost si oblékla zelené šaty. Na peloton klubů KHL lze nahlížet různorodou optikou, můžeme se bavit o tradici, sportovních ambicích, politice či obchodu, aglomeračních a geografických aspektech. Ve finále ale stejně zjistíme, že opravdu silných hráčů na trhu je jen pár. Jedná se o kluby, které staví své pilíře na ekonomicky silném partnerovi, budované tradici a zázemí velkého bohatého města. Ak Bars Kazaň byl k úspěchu předurčen již od začátku. Do ligy vstoupil jako jeden z nejbohatších klubů a tuto doménu si drží dodnes. Klub daleko přesahuje pouhé sportovní poselství obyvatelů jednoho z největších ruských měst. Ak Bars je symbolem raketového rozvoje celé oblasti Tatarstánu. V roce 2008, kdy KHL spatřila světlo světa, činil hrubý domácí produkt státu 930 bilionů rublů, oblast disponuje nejrychleji se rozvíjející ekonomikou v celém Rusku, vyrábí zde dopravní letadla, topí se v enormní ropné produkci a hýčkají si svůj chemický průmysl. Přesně dle tatarského motta: Bez Buldırabız!, my můžeme, se i místní ikonický hokejový klub vydal za úspěchy. V prvním ročníku si poradil ve finále s rozjetým Lokomotivem v dechberoucím thrilleru 4:3 na zápasy a do dějin vstoupila jména jako Danis Zaripov, Ilja Nikulin či Alexei Morozov. V následujícím ročníku se Kazaň znovu opřela o svou přímočarost, kvalitní obranu pod taktovkou někdejšího lídra sborné komandy Zinetuly Bilyaletdinova či skvělé výkony finského dua Kapanen – Vehanen a svůj premiérový titul obhájila.

Faktor Radulov

Kazaň ovšem svůj střelný prach na dlouhou dobu vyplýtvala. Zlatý hattrick měl teprve přijít a v dalších letech se historie nekompromisně opakovala. Dvojnásobný mistr bez problémů vyhrával svojí konferenci, ale v playoff nečekaně ztroskotal. Po neúspěchu už mnohokrát zasedli ke kulatému stolu šéfové Kazanorgsintezu, TatNeftu, Gazpromu a vytvořili projekt obměny. Klub opustila již celá plejáda opor v čele s Morozovem, Zaripovem, Žerděvem, padáka dostali Finové Immonen a Kapanen nebo Lotyš Darzinš. Ak Bars dostával rok co rok novou tvář, ale další úspěch se zatím nedostavil. Třetí playoff KHL ovládla jiná královna halící se v zelený šat. V rámci Ruské federace nalezneme řadu velmi svébytných a sebevědomých oblastí. Zpravidla se jedná o lokality předem určené přírodními zdroji, nerostným bohatstvím či centralizací průmyslu do adekvátních aglomeračních podmínek. Co se týká bohatství, hrubého domácího produktu a schopnosti prosadit se na poli zajišťovaní solidní úrovně pro život vlastních obyvatel, řadí se mezi ty nejefektivnější vedle Moskevské oblasti či Tatarstánu také Baškortostán, bašta ruského chemického průmyslu. Národ, nesoucí v sobě výrazné známky hrdosti na pozadí odkazu historického národního hrdiny Salavata Yulaeva, chce být úspěšný na všech frontách. I ve sportu, především v hokeji. Ufa patří jednoznačně mezi nejlepší kluby KHL, v roce 2008 vstupovala do ligy jako mistr Ruska a právě v roce 2011, tedy ve třetím playoff, získala Gagarinův pohár i díky skvělé 80 bodové jízdě Alexandra Radulova. Tento hokejista se stal do značné míry tváří ligy. S gólovými akcemi si poradí stejně brilantně, jako si svého času poradil s panáky v nočním klubu v Nashvillu při playoff NHL, která na něj kvůli tomu do značné míry na nějaký čas zapomněla. Udělala chybu. Radudov je jedním z nejlepších křídel na světě a Ufa získala pohár především díky němu.

Moskevská dominance

Napodruhé to ovšem nevyšlo a i přesto, že božský Alexandr vyhrál bodování ligy i napřesrok, kazaňský double Ufě dopřán nebyl a úspěchy se přesunuly na západ. Zatímco si východní bašty v prvních třech sezónách užívaly, v Moskvě se rodila vládnoucí dynastie. Do čela se postavil Oleg Znarok, bývalý útočník německého Freiburgu a lotyšské reprezentace, který se v roce 1996 zapsal do dějin, když jeho památný gól proti Švýcarsku v B divizi poslal Lotyše do elitní skupiny, ve které jsou dodnes. Jeho nekompromisní styl a důraz na týmovost přinesly své ovoce. Ostatně byl to Znarok, který se nebál projevit nezájem o účast Alexandra Ovečkina v týmu při výluce NHL se slovy, my tu žádné hvězdy nepotřebujeme. Následně si ovšem uvědomil, kdo tahá v Dynamu za nitky a Ovieho se ujal.

Každopádně premiérový ročník na lavičce Dynama mu vyšel. Mužstvo do play-off postoupilo z druhého místa Boborovovy divize, hned za Petrohradem a nezastavilo se ani v neuvěřitelné finálové sérii s Omskem, kdy se za stavu 3:3 na zápasy šlo do sedmého rozhodujícího duelu. Na scéně se objevil jeden z nejúžasnějších soubojů v historii ligy. Navíc proti sobě stanuli čeští reprezentační útočníci Jakub Klepiš a Roman Červenka. Králem se stal Klepiš, který dokonce vstřelil vítězný gól celé série. Společně s Filipem Novákem pak prožili nefalšovanou moskevskou winner party. V pátém ročníku se stalo Dynamo Moskva po Kazani druhým týmem, který dokázal Gagarina obhájit.

Magnitogorský koktejl úspěchu

Rok se s rokem sešel a kyvadlo úspěchu se opět přesunulo na východ. Metallurg Magnitogorsk vstupoval do KHL s vizitkou špičkového ruského klubu a od začátku trpělivě čekal na svou šanci. V základní části byl vždy účelný, nekompromisní, ale v playoff výraznější úspěch ne a ne prožít. Ale v šestém ročníku mělo být všechno jinak. Přitom už před sezónou vyvstaly otázky, je-li vůbec možné uspět, když se to nepovedlo v minulé sezóně, kdy klub táhl neuvěřitelný „hokejový Messi“ Malkin? Kdy měl klub nejlepší útok základní části, jehož bezprecedentní bodový zisk a pověst nezastavitelného soukolí drtily defenzivy soupeřů? Odpověď zněla ano. Stačilo namíchat ofensivní koktejl smrti. Základem této pochutiny je Sergej Mozyakin. Jeho jméno sice nezdobí ochranná známka NHL, ale je to s podivem, málokterý útočník si drží takovou produktivitu tak dlouho jako on, jeho čísla se pravidelně pohybují na hodnotách NHL s tím rozdílem, že v KHL se hraje o třicet zápasů méně. Přidáme ingredienci jménem Danis Zaripov, ostřílený mazák, jehož hokejové schopnosti kultivovali na fakultě gólových přihrávek na hokejové univerzitě v Kazani a jako finální ochucovadlo zde máme to správné české koření. Jan Kovář, mladík z Písku, který takhle jednou v neděli vyhrál titul s Plzní a stal se nejproduktivnějším hráčem play-off, ve čtvrtek se dohodl na přestupu do Magnitogorsku a v sobotu zahájil v utkání se Švédskem svůj boj o místo v nominaci na mistrovství světa. Nyní je mezi nejproduktivnějšími hráči KHL. Šéfkuchařem je pak člověk, jehož jméno stačí vyslovit a mnoha hvězdám NHL klesne sebevědomí a mezi jehož hlavní povahové rysy patří sklony k despotickému jednání. Nicméně na strategické uplatnění svých hokejových znalostí by mohl mít zbrojní pas a rozhodně se je nebojí použít. Magnitka pod Mikem Keenanem dokráčela do finále, kde svedla zřejmě nejvyspělejší sérii v historii ligy proti pražskému Lvu. Po vytouženém petrohradském úspěchu v roce 2015 přišla druhá radost Magnitogorsku. Sedmizápasové finále 2016 s CSKA Moskva poukázalo na fakt, že parta kolem Sergeje Mozyakina posouvá moderní hokej do další dimenze. Vyvstala tedy další otázka. Je vůbec možné v moderním hokeji vidět víc? Ano, vždycky je kam růst. V roce 2017 získal Petrohrad své druhé vítězství, kdy se ke Kovalčukovi přidal také hvězdný Pavel Datsyuk. O rok později završila svůj zlatý hattrick Kazaň. V těchto dnech se rozhoduje o tom, zda-li poprvé v historii uspějí Omsk či CSKA, nebo své sbírky rozšíří SKA a Ufa.

Gagarinův pohár

– vyroben ze stříbra, se zlatými komponenty
– váží 18kg (40 liber) Stanley cup váží 34,5 liber
– pohár byl pojmenován po Juriji Gagarinovi, protože ruští občané cítili touhu spojit jméno výkladní skříně ruského národního sportu s dosažením velkých úspěchů v podobě muže, který se stal sám symbolem národa. Zakladatelé KHL viděli v  jeho výstupu do vesmíru metaforu pro tehdejší ruský průlom v hokeji.
– Gagarin sám hokej hrál, i když ne na takové úrovni
– původně se liga měla jmenovat podle bývalé hvězdy CSKA Moskva a trenérovi sborné, Anatoliji Tarasovovi, který je považován za „otce sovětského hokeje“

                                                                                                                         Ondřej Voršilka