Tak zase za dva roky

27. 7. 2019 – Africký pohár národů, který nás bavil skoro celý měsíc, už týden patří vzpomínkám a archivům. Jaký že vlastně turnaj byl?

Před zahájením akce se hodně diskutovalo o tom, co s turnajem udělá rozšíření počtu účastníků na 24. Nejvíce se argumentovalo rozmělněním už tak občas kolísavé kvality.

A jaké jsou dojmy?

Upřímně, bál jsem se horšího. Ano, turnaj nabídl tu a tam zápasy, kde nedostatky různého rázu, ať už technického nebo taktického, přinesly zcela jasné výsledky. Ale že by se z toho vyklubala nějaká komedie, to ne. Možná vyjma výkonu zimbabwského brankáře Chipezezeho v utkání proti DR Kongo. Spíše je otázkou, co rozšíření přineslo. Nikdo z favoritů, ani z jejich širšího okruhu, v sítu základních skupin neskončil. Naopak to přineslo občas nezáživné boje ve skupinách, kdy silnějším týmům, a to i v boji proti výrazně slabším celkům ve skupině, stačilo z hlediska relativně velkorysého postupového klíče uhrát po první výhře ve skupině následně už jen „křížeček“. Což většinou nebyl žádný problém. Ale divák trpěl. Na druhou stranu to přineslo postup dvou jasných outsiderů až do čtvrtfinále turnaje. S Beninem a Madagaskarem se mezi posledními osmi rozhodně nepočítalo. Každý z celků si ale pro velký úspěch došel po rozdílné cestě. Zatímco Benin se vzhlédl k v nechvalně proslulém „přešovském“ modelu hry, Madagaskar se do Egypta přijel bavit ofenzivní hrou. A bavil v každém utkání sebe i fanoušky.

Velký kredit si na turnaji vysloužil Djamel Belmadi, trenér vítězů z Alžírska. Na trenéra stále mladý muž je v Evropě relativně neznámým koučem. Přestože jako hráč působil v Manchesteru City nebo v Olympique Marseille. Ale trenérské ostruhy získal v Kataru. A byť na takovou destinaci míváme jako Evropané tendenci dívat se s despektem, Belmadi pobral v Kataru spoustu úspěchů na klubové i reprezentační úrovni. A jeho otisk na alžírském týmu, se kterým pracoval jen 11 měsíců, byl velmi patrný. Alžířané udivovali perfektní taktickou disciplínou a jasným pochopením svých rolí v týmu. Ano, finále bylo i kvůli tomu po brzkém alžírském gólu jedním z nejnudnějších zápasů na turnaji, ale to současně není něco, co bychom čas od času ve velkých zápasech neviděli. Stačí vzpomenout na nedávné finále Ligy mistrů.

Samostatnou kapitolou byla návštěvnost na stadionech. Turnaji samozřejmě ublížilo, že se Egypťané neprobojovali dál než do osmifinále. Pohled na většinou prázdné stadiony, i v pokročilé fázi turnaje, byl velmi tristní. Nebylo to ale vždy dáno nezájmem fanoušků o fotbal. Na vině byla i egyptská (na jednu stranu vzhledem k historickým souvislostem však pochopitelná) posedlost maximální bezpečnostní a snahou nedovolit nic, co by mohlo kvůli následným konsekvencím přinést podobný problém jako v roce 2012 v Port Saidu. Ceny vstupenek byly abnormálně vysoké, některé zápasy byly úmyslně představovány jako vyprodané, a nedalo se na ně dostat (přestože bylo hlediště následně poloprázdné), občas se fanoušci na stadion nedostali z údajně bezpečnostních důvodů ani s platnými vstupenkami. Fanoušci, kteří měli to štěstí, že se na stadion dostali, měli pak často pocit, že jsou jako na vodítku. Jasně, bezpečnost je klíčová. V současném světě dvojnásob. Ale tady to přineslo efekt, který samotnému turnaji jistě ublížil.

Přestože turnaj několik mušek a i větších much měl, stejně se budeme těšit na další Afcon v roce 2021, ne?

redakce/as/