Francie s Tureckem remizovala. Ale jinak prohrála na celé čáře

18. 10. 2019 – Poslední reprezentační okno nabídlo nejen spoustu zajímavého fotbalu, gólů, a radosti z postupu. Kromě toho se totiž udála spousta věcí, o kterých se mluvilo často víc, než o tom, jak který zápas dopadl.

Začít bychom mohli „light“ tématem v podobě netradičních zelených dresů italské reprezentace. Nová sada dresů má odkazovat na renesanci. A propojit historii se současností. A má i symbolizovat, že i italský výběr prochází nyní renesancí, zapracovává do něj řadu mladých hráčů. Ale fanoušci, ani bývalí italští reprezentanti z dresů moc nadšeni nebyli.

Přitvrdit – doslova i obrazně – bychom mohli obskurním zápasem mezi KLDR a Jižní Koreou v Pchjongjangu. Hráči Jižní Korey se údajně báli o svou vlastní bezpečnost, jak surově prý Severní Korea hrála. Ale vzhledem k tomu, že zápas nepřenášela žádná televize, a jihokorejští novináři nebyli do KLDR vůbec vpuštěni, žádného jiného svědectví se nedočkáme. Že si borci z KLDR nejsou ničeho takového vědomi, pochopitelně nepřekvapí.

Pokud budeme stoupat pomyslným žebříčkem, ve kterém se bude zvyšovat sociální závažnost, nemůžeme vynechat návštěvu sofijského stadionu Ivana Levského, kde v rámci kvalifikace zkřížily kordy celky Bulharska a Anglie. Buhaři už v minulosti měli s rasismem problémy, zrovna na zápas proti Anglii měli podstatnou část stadionu kvůli rasistickému chování v předešlých zápasech uzavřenou. Ale nic se nezměnilo. Fotbalisty soupeře s tmavou pletí rasisticky uráželi, hajlovali, napodobovali opičí skřeky. A zatímco bulharský trenér Krasimir Balakov a většina jeho hráčů po utkání uvedla, že žádné rasistické nadávky neslyšela, jako chlap se ukázal domácí kapitán Ivelin Popov. Ten místo sbírání sil a taktických poznatků během poločasové pauzy celých 15 minut přestávky strávil přesvědčováním domácích „fanoušků“, aby toho nechali. Důstojnost si zachoval i šéf národní federace odstoupil Michajlov, který neotálel s rezignací, ke které ho vyzval premiér Bojko Borisov.

Ale bylo toho víc.

Turci po zápase proti Albánii kolektivně salutovali a přiznali, že „vítězství proti Albánii věnovali svým statečným vojákům a blízkým mučedníkům“. Hrozí jim za to trest od UEFA, protože politické projevy hráčů či fanoušků jsou zakázány. Turci ale salutovali i v utkání proti Francii. Vytvořilo to ale spor v samotném týmu, neb Kaan Ayhan salutovat odmítl, a ti další (zejména stoper Demiral) mu to dali, jak se lidově říká, pěkně sežrat.

Francouzi tak během posledních dnů museli vstřebat několik porážek. Na trávníku tedy neprohráli, zápas s Tureckem skončil remízou 1-1. Pro Francii to ale znamenalo oddálení postupových oslav. Prohrála jinde. Třeba na diplomatickém poli. Francouzští politici usilovali o to, aby se po oslavných gestech tureckých fotbalistů po utkání s Albánií utkání odložilo. Nepovedlo se jim to prosadit.

Prohráli i v ochozech. Francouzi měli strach, aby se domácí fanoušci nedopustili směrem k tureckému týmu nějakých nepřístojností. To se nestalo. Ale nebylo poznat, že Francie hrála doma. Prvních třicet minut zápasu se pískalo, když měla Francie míč. Protože fanoušků tureckého týmu bylo na stadionu víc než málo, a na rozdíl od těch francouzských události vzniklé mimo stadion na trávník přenesli.

A Turci?

Ti byli spokojení. „Všichni se mě ptáte na salutování, ale to jde mimo mě. Je to záležitost Trumpa a Macrona,“ řekl ve vzteklé reakci trenér Turecka Senol Gunes na dotaz, co říká „oslavám“ svých hráčů. Ne, je to i vaše věc, pane Gunesi. Vy jste to po zápase proti Albánii schválil. A vy jste toleroval, že se to pár dnů později stalo znovu.

A zatímco se čeká na to, jaký trest Turecko dostane, jedna pomyslná hlava už kvůli tomu incidentu padla. Turek Cenk Sahin přišel o angažmá v druholigovém německém klubu St. Pauli, protože turecký vpád na Kurdy ovládaná území v Sýrii dostatečně oslavoval i na instagramu.

A je to tak správně. Válka není věcí k lajkování…

redakce/as/