Bezradná Honda neví kudy kam

 avatar 2017. 05. 13. 11:46    
Čas čtení: 3 minuta

13. 5. 2017 – Není to klišé, když řeknu, že mi srdce puká, vidět problémy týmu McLaren-Honda. Často se ale říká, že je snesitelnější snášet existující problém, když chápete jeho příčiny, na kterých lze pracovat. Ale tato situace nenabízí byť ani náznak racionálního vysvětlení.

Honda je firma s obrovskou tradicí, založená v roce 1948. Vyrábí automobily, motocykly, motory, roboty, generátory, letadla nebo zahradní stroje. Jako dodavatel motorů seriálu formule 1 se těší 72 vítězstvím, přičemž to poslední se datuje k Velké ceně Maďarska 2006. Před jedenácti lety. Kapitola McLaren-Honda z let 1988 – 1991, kdy tým získal čtyři tituly mistra světa, je bohužel nostalgickou vzpomínkou, která nemá se současnou érou obnoveného partnerství žádnou souvislost.

Již bylo na těchto stránkách hodně napsáno o složitosti moderní generace motorů F1. Jak extrémně drahé jsou na vývoj a vlastně i na provoz. Že jsou strašně složité a tiché tak, že to nikoho nevzrušuje. Inženýrsky je to neuvěřitelně šikovný a sofistikovaný soubor technologií, ale bohužel to diváka u televize nezvedne ze sedadla ani zlomkem tak intenzivně, jako gól na 3:3 při hokejovém utkání s Finskem na Mistrovství světa. Tím spíš, když náročnost pohonných jednotek je tak vysoká, že už třetím rokem se Hondě nedaří jí ani zprovoznit.

Série technických selhání a jejich frekvence ale ukazuje na jiný problém, o kterém je těžké hovořit otevřeně, aniž byste někoho urazili. Ostatně nikdo z nás není zkušeným inženýrem Hondy, aby byl dostatečně klasifikován na to komentovat, o jaké problémy se v případě motorů Honda F1 vlastně jedná. Na straně druhé jsme vybaveni určitými principiálními znalostmi o tom, jak to ve složitém světě technologií chodí. A na základě těchto znalostí nemáme jinou možnost než konstatovat, že Honda má problémy takového charakteru, který se projevuje v laboratořích při úvodních zkouškách prototypních řešení. Nikoli na závodní dráze, což je vlastně finální fáze vývoje.

Jedno selhání tady, jedno selhání tam, to je i dnes běžné, protože inženýři zkouší, co jejich dobře vyvinutá technika vydrží. A stejně, jako si atlet občas natáhne sval při pokusu posunout dál hranice svého výkonu, také mechanici nastaví limity své techniky na takovou hranu, že to občas nevyjde. Jako například Lewisi Hamiltonovi při GP Malajsie 2016. To ale není případ Hondy. Ta se na F1 připravovala celou sezonu 2014 a pak to zkoušela o rok později v ostrém režimu na závodní dráze. Bylo to o něco lepší o rok později, ale letos je to horší než kdy jindy. Hondě chybí know-how nutné pro výrobu současné generace pohonných jednotek tak silně, že nedokáže nový motor F1 postavit tak, aby alespoň chvíli fungoval. Fernando Alonso celkem trefně upozorňuje, že Honda riskuje svou reputaci v podobě monumentální bezradnosti ve sportu, kdy Mercedes, Ferrari i Renault vědí, jak to má fungovat. Trpělivost fanoušků je fenomenální, ale není neomezená.

Přehled poruch navíc dokládá, že problém není koncepční v tom smyslu, že by se dobře fungující komponenty nedařilo z jednoho nebo dvou důvodů zintegrovat dohromady, ale že problém je snad úplně všude. V každé části. Tu spalovací motor, tu elektronika, tu rekuperace, tu baterie. Infekce rozlezlá do každého kousku komplikovaného těla. Série takových problémů takové hloubky se málokdy odehrává před očima veřejnosti. Honda není schopna postavit auto na start závodu, jak se to stalo v Bahrajnu nebo Rusku. Po více než třech letech příprav. A ve snaze neurazit váženou značku velikosti Hondy, nezbývá než konstatovat, že z nějakého důvodu zodpovědní lidé nejenže nevědí, co dělají, ale ani nevědí, co je potřeba udělat. I když tvrdí opak.

To, co se stalo Vandoornovi v Bahrajnu, Alonsovi v Rusku nebo na začátku prvního tréninku ve Španělsku, to je projev čirého zoufalství v tom smyslu, že lidé od Hondy vystresovaně aplikují metodu pokus – omyl a vždy doufají, co se stane, aniž by znali cestu k řešení. Na závodní dráze v případě Hondy dochází k závadám, které by měly být odhaleny v laboratoři, při prototypních a integračních testech, různých kvalitativních zkouškách. Ne v momentě, kdy jeden z nejlépe placených pilotů světa usedne do vozu, aby vám vzápětí řekl, že to nejede a šel hrát tenis.

Nejhorší na tom je, že neumím Hondě poradit, co má dělat. Ale z vyprávění Rosse Brawna v jeho knize Total Competition si troufám odhadnout, že Honda nedokázala uzpůsobit svou korporátní filozofii potřebám úspěchu v mikroklimatickém prostředí F1. Stejně jako to neuměla Toyota a stejně jako to neuměla Honda před érou Brawn GP. Princip těchto rozvah spočívá v tom, že se Toyota nebo Honda snaží aplikovat svou jinak úspěšnou filozofii z běžného silničního provozu v prostředí F1. Jenže tyhle dva světy nelze bohužel nijak srovnávat. Podle slov Rosse Brawna se například Toyota nesnažila pochopit svět F1, přizpůsobit se mu a na základě jejích principů v něm uspět. Vypadá to, že Honda má podobný problém. Problém, který se zatím nevzdává vyřešit. Ale s ohledem na japonskou kulturu je těžké předpovědět, co se v tomto boji o přežití odehraje zítra.