Anatomie havárie Julese Bianchiho. Zachránilo by jej Halo?

admin 2018. 11. 05. 13:47    
Čas čtení: 3 minuta

V okamžiku nárazu do traktorového jeřábu měl Jules Bianchi rychlost 126 km/h. Narazilo do jeřábu v úhlu 55 stupňů. Vrcholové přetížení nárazu bylo 58,8 G. Nejedná se o parametry, za kterých se umírá. Švéd Kenny Bräck byl při brutální havárii v roce 2003 v Texasu podroben okamžitému přetížení 214 G.

A například Robert Kubica během své děsivé havárie při GP Kanady 2007 zažil přetížení 75 G. Byl trochu otřesen, ale na mozek to nemělo vlastně žádný vliv.

U havárie Julese Bianchiho během GP Japonska 2014 nebylo kritické to, z jaké rychlosti a na jaké vzdálenosti se jeho auto zastavilo. Formule 1 zažila řadu nehod, při kterých se vůz zastavil z vyšší rychlosti na menší vzdálenosti. Hlavě pilota při takových nárazech stačí pár centimetrů volného pohybu, aby se s nimi vyrovnala. Ale právě tuhle šanci Jules Bianchi při inkriminovaném momentu neměl.

Jules Bianchi vylétl z trati ve voze Marussia MR03 v době, kdy byla prostřednictvím traktorového jeřábu odstraňována formule Sauber C33 Adriana Sutila. Bianchi čumákem své formule podjel těžkou záď žlutého traktoru tak, že povrch přední části monokoku se svezl pod zadek jeřábu.

„Předek formule trochu klesl tím, jak se dostal pod spodní část zadku jeřábu. A v důsledku došlo ke kontaktu přilby závodníka s tělesem jeřábu,“ sdělil viceprezident FIA pro bezpečnost Andy Mellor.

Kontakt Bianchiho přilby s těžkým tělesem jeřábu podle záznamů z čidel v jeho sluchátkách umístěných v uších vygeneroval přetížení 92 G. A to jen do doby, co čidla byla schopna zaznamenávat. Jedná se o poslední zaznamenanou hodnotu. Nejde tedy o to, jak rychle zpomalila Bianchiho formule, ale o tento brutální náraz přilby, respektive Bianchiho hlavy, a s tím spojené změny směru a rychlosti, které se staly osudnými. Mozek byl při silách, způsobených okamžitou změnou směru a rychlosti, podroben obrovským silám. A velkému riziku, protože různé části mozku mají různou hustotu, a tím pádem se jinak pohybují při podobných incidentech. A důležitá pojítka mezi těmito částmi mozku jsou pak podrobena riziku poškození.

„Difúzní axonální poranění je mnohočetné mikroskopické traumatické postižení axonů. Šedá a bílá hmota mají rozdílnou specifickou hmotnost, a proto dochází při úrazu k jejich vzájemnému střižnému pohybu. Axony (bílé hmoty) se natáhnou, poškodí a poté degenerují.“

Prognóza:

„Špatná, není možná úprava ad integrum, bývá perzistence různého stupně fyzického a psychického deficitu. Část nemocných zůstává v takzvaném vegetativním kómatu a nezanedbatelná část pacientů umírá.“

Jules Bianchi zemřel v důsledku tohoto poranění mozku devět měsíců po havárii.

Mít Bianchi na své Marussii konstrukci Halo, je – doufám – zřejmé, že by před potenciálním nárazem do jeho hlavy došlo nejprve ke kontaktu mezi Halo a jeřábem. Co by takový náraz s konstrukcí Halo udělal, to neví ani sama FIA. Myslí si, že by konstrukce Svatozáře nevydržela. Ale prostá fyzika říká, že Halo by absorbovalo nemalý objem kinetické nebo deformační energie. A to by Bianchiho hlavě vytvořilo alespoň malý prostor pro pohyb, který by zmírnil zatížení jeho mozku. Jestli o pět, patnáct, dvacet, šedesát procent, to nemůžeme vědět, ale třeba by to byla zrovna úroveň, která by uchránila inkriminované „axony“ v mozku. Autoři bezpečnostních bariér SAFER v amerických formulích IndyCar vám poví, že dobrý je každý centimetr.

Jaký ‚nepořádek‘ by velký náraz za existence Halo způsobil, to se lze jen těžko dohadovat. Bianchi by třeba žil, ale podobně, jako dnes žije Michael Schumacher. Nebo by dopadl jako Kubica v roce 2007. Nebo by mával divákům 5 minut po nehodě. Dokud někdo neprovede fyzickou simulaci takového crash testu, tak nebudeme vědět nic. A už vůbec ne, jaký by to mělo vliv na mozek pilota. Docela bych chtěl věřit tomu, že takovou simulaci někdo zafinancuje. Byl bych na ni sám hrozně zvědavý.

Dnes ale věřím tomu, že by Jules Bianchi žil.