Urážení Verstappena je hloupým ignorováním nástupu nové generace

admin 2018. 11. 05. 13:58    
Čas čtení: 4 minuta

Není sporu o tom, že Max Verstappen je stoupající hvězdou F1 a typem celebrity, která oslovuje fanoušky své generace. Je to přirozený cyklus. Dnešní teenager asi těžko bude vzhlížet ke hvězdám typu Jackie Stewart nebo Niki Lauda. Přesněji řečeno jimi nebude tak osloven jako někým, kdo je vlastně jen o pár měsíců starší, a dostal se na absolutní vrchol svého působení. Co je víc než formule 1 pro formulového okruhového závodníka?

V době digitálního internetu jsou odezvy fanoušků daleko zřetelnější a rychlejší. Když ještě neexistovaly mobily, lidé měli šanci své názory vyjádřit například v restauraci nebo psaným, fyzickým papírovým dopisem redakci tištěného časopisu. Dnes stačí napsat pár slov pod tento článek, a ani nemusí mít hlavu a patu. Budou jen projevem emoce, hlavně proto, že je to tak jednoduché a zabere to pár sekund. Stejně snadné je vyjadřovat emotivní projevy na adresu Maxe Verstappena. Někteří jej nemohou vystát a fandit mu nebudou ani za peníze, jiní jsou osloveni jeho talentem, mladickou dravostí, přirozenou inteligencí a určitým stupněm nutné arogantní drzosti. Jenomže…. kdybychom se přenesli v čase zpět, ti největší z největších měli přesně to samé: talent, pevnou vůli, zdravou drzost a pro některé lehce štiplavé sebevědomí.

Když to budete dnes vyprávět někomu, kdo sledoval úspěchy Fittipaldiho, Laudy, Hunta (neboli úspěchy generace sedmdesátých let F1), asi si bude ťukat na čelo. ‚Rozmazlený fracek‘, jak někteří říkají, typu Maxe Verstappena, a ‚superstar‘? A rychle dodají, že formuli 1 už dávno nesledují. Že skončili společně s Fittipaldim nebo Piquetem.

A to je právě ten přirozený cyklus: obměna fanoušků. Jejich fluktuace. Staří odcházejí, jiní přicházejí (ale současně jsou tu ti, kteří setrvávají pořád). Jak už jsem několikrát ve svých textech zmínil, vždy mě osloví zápal fanouška F1, kterému je například třináct nebo šestnáct let, a svěří se, že formuli 1 sleduje poslední dvě tři sezony a strašně jej to uchvátilo. Ať už kvůli Verstappenovi, nebo Ricciardovi, Alonsovi, ale především asi Vettelovi nebo Hamiltonovi.

Další velká skupina (dnes již bývalých) fanoušků vzpomíná ‚generaci‘ bitev Schumacher – Häkkinen. Řada lidí mě oslovuje s tím, že s koncem této éry už o formuli 1 nemají velký přehled, protože ji nesledují. A oslovuje mě také řada těch, kteří jsou nadšeni současným bojem Hamilton – Vettel, ale éru Schumacher – Häkkinen aktivně nesledovali. A někteří jednoduše proto, že ještě nebyli na světě. Je to smutné kvůli těm, kteří odcházejí, ale strašně inspirativní díky těm, kteří přicházejí. Koloběh života.

Předpokládám, že je mezi námi málo těch, kteří na vlastní oči zažili vlastně první éru ‚moderní formule 1‘, Argentince Juana Manuela Fangia. Televize změnila obraz F1 stejně jako v současné době tak činí internet, sociální sítě a digitální média, ale to se stalo až v sedmdesátých letech. Také proto asi mezi námi není moc těch, kteří zažili na vlastní oči éru Grahama Hilla, Jackieho Stewarta, Jacka Brabhama nebo Jima Clarka. Dnes vám nikdo neřekne: „F1 nesleduji už od doby, kdy na Hockenheimu zemřel Jim Clark.“

Sedmdesátá a osmdesátá léta byla obecně ‚sexy‘ v Americe a na svobodném Západě, což se pohříchu netýká našich českých a slovenských lokalit. A obdobně sexy byla celá F1 v této éře. Platilo to na běžné silnici, ale také v F1, že sex byl bezpečný, auta nikoli (a že dnes je to obráceně). Objektivně, respektive většinově, asi nejromantičtější období F1, které se vyznačovalo triumfy Nelsona Piqueta, Nikiho Laudy, Alaina Prosta nebo Ayrtona Senny. Lauda, Prost, Senna. Další jména, na která někteří vzpomínají, když nostalgicky vysvětlují svůj současný nezájem. Řada z nich je mezi námi. Sledovali to v televizi, četli v časopisech.

Šokující smrt Ayrtona Senny hodně zahýbala úrovní bezpečnosti v F1, ale ještě před ní do světa F1 nastoupil jiný fenomén. Software. Těžil z něj například Nigel Mansell. A kontroverzně také Michael Schumacher v době svého nástupu do světa formule 1. To předeslalo novou generaci, jejíž předmluvou byly úspěchy Jacquese Villeneuva či Damona Hilla. Zajímavé je, že lidé vzpomínají spíše na krátké období bojů Häkkinen – Schumacher, než na dominantní éru Schumacher – Ferrari, která bezprostředně poté následovala. Těžko uslyšíte ‚jó, to byly časy‘ o ročnících 2001, 2002 nebo 2004, i když dvoubodový rozdíl v závěru sezony 2003 mezi Schumacherem a Räikkönenem byl zábleskem naděje.

Nástup Fernanda Alonsa v sezoně 2006 byl obdobným zábleskem naděje. Perfektně fungující Renault ale nedal soupeřům šanci, byť ve zmíněné sezoně se rozhodovalo až v posledním závodě. A sezona, ve které se rozhoduje v posledním závodě, je dobrá sezona. Fernando Alonso ale z mapy mistrů světa zmizel prvním ze série špatných rozhodnutí, což nic nemění na tom, že se jednalo o nástup generace právě těchto pilotů, kteří jsou dnes již považováni skoro za veterány: Alonso, Räikkönen, Hamilton nebo dokonce Button, který si splnil sen s vozem Honda pod značkou Brawn v roce 2009.

Podobně jako v Schumacherově éře, přišla éra Vettelova. Éra Red Bullu. Sezony 2010 a 2012 byly ale infarktové. Záleží samozřejmě na vašem úhlu pohledu. Úplně stejně, jako na úhlu pohledu záleží při posuzování takového Maxe Verstappena. Toto období ale ukončil nástup současné generace hybridních pohonných jednotek, ve které jsme pod dominancí Mercedesu sledovali vnitro-týmové souboje Hamilton – Rosberg. Byly horší než bitvy Senna – Prost na konci devadesátých let? Tenkrát neskákali lidé z letadel bez padáku, takže svým způsobem můžete připustit, že adrenalin dneška je komodita jiné hodnoty, než co bylo adrenalinem v osmdesátých letech.

Tímto se vlastně tak trochu dostáváme k pointě celého tohoto globálního pohledu na danou věc. Jsem vděčný za bitvu Vettel – Hamilton, protože je tím, co dělalo a dělá F1 atraktivní, byť v jiném – modernějším prostředí. Sledujeme kulminaci konkrétní éry, protože ta další ponese jiná jména. Max Verstappen má šanci na to, aby jí vtiskl nejvýraznější stopu. To ale nedokážeme nyní posoudit. Potřebujeme na to odstup řady let, stejně jako s odstupem řady let hodnotíme výraznost stop, kterou zanechali Schumacher, Prost, Senna, Hill, Clark, Fangio a další. Mohou se k nim přidat ti, kteří nám dnes moc neříkají, protože v nás nevzbuzují stejné emoce. To se děje a bude dít jiným, kteří přijdou po nás. A budou vzhlížet k talentům typu Sergio Pérez, Esteban Ocon nebo třeba Charles Leclerc, který tak nějak spontánně zastupuje roli zesnulého Julese Bianchiho. O tom už ale budou psát jiní než já.

Max Verstappen určitě není ‚rozmazlený fracek‘, jak z mnohých směrů slýchávám. Max Verstappen mění závodnickou mapu světa F1, svým vlastním způsobem. Spíš než urážet by se slušelo to sledovat a třeba i respektovat. Je svůj. Což mu možná závidíme ze všeho nejvíc.