FIA se lekla právníků, proto ustrašeně nasazuje kontraproduktivní svatozář

2017. 07. 21. 10:10    
Čas čtení: 3 minuta

22.7. 2017 – Pokud chcete učinit okruhové závodění absolutně maximálně bezpečné, pak jediným řešením je ho zrušit. Je to úplně stejná logika, se kterou kvůli bezpečnostním obavám ruší koncerty, společenské akce, nebo starty letadel.

Obecné přesvědčení je, že bezpečnostní složky státu v takovém případě odvedli fantastickou preventivní práci (a upřímně všechna čest jejich nasazení), ale výsledek je vlastně tristní. Má naprosto stejnou logiku, se kterou pokud nechceš riskovat potenciální zranění při sportu, tak jednoduše nesportuj. Nechceš-li se vystavit riziku teroristického útoku, tak se přestaň věnovat turistice. Možná ani nejezdi autem, a vlastně ani nevyužívej prostředky hromadné dopravy.

Jedním z principiálních základů motorsportu je právě ono riziko spojené s uvolněním běžných společenských pravidel: jeď, jak rychle to jen jde a vyhraj. Proto jej milují jak závodníci, tak jejich obdivovatelé podél trati. Právě z tohoto důvodu to vzniklo a stalo se populárním. Pokud to přeženeš, zaplatíš. Souhlasím, že by se nemělo za každou takovou chybu platit životem nebo invalidním důchodem. Takže když takový bojovník v aréně motorsportu udělá chybu, může to mít spektakulární následky, ale bude fajn, když poražený ze souboje odejde po svých.

Po smrtelné havárii Julese Bianchiho při GP Japonska 2014 se zvedla vlna diskuzí o tom, co udělat lépe, abychom takovýmto událostem předešli. A byly to úplně stejně oprávněné dotazy, jako které byly kladeny po událostech od potopení Titaniku v roce 1912 přes Ratzenbergerovu smrt v roce 1994 až po útok na newyorské Světové obchodní centrum. A po čemkoli mezi tím. Stoprocentní ochrana existuje pouze v případě neprovádění činnosti, jejíž se rizika týkají. A to včetně pohlavního styku s prezervativem, jehož ochrana také není stoprocentní.

Velmi pozoruhodný je podle všeho hlavní důvod, proč bude systém svatozáře příští rok nasazen: právní obava. FIA se prostě bojí, že kdyby při některém z budoucích závodů uvolněné kolo nárazem do hlavy usmrtilo závodníka, ponese FIA zodpovědnost za jeho smrt, protože nenasadila systém, o kterém věděla, že by smrti nebo vážnému zranění předešel. Obavy FIA jsou pochopitelné ve stínu žaloby Bianchiho rodiny, která pořadatele smutné GP Japonska 2014 obviňuje z toho, že závodníkovu smrt zavinila svou nedbalostí. Já osobně jsem – coby vášnivý fanda F1 – Bianchiho smrt regulérně oplakal, ale to nic nemění na tom, že pravou příčinou havárie bylo prosté ignorování signálu zdvojené žluté vlajky. Z pietních důvodů se o tom příliš nehovoří, ale podstatou příběhu je fakt, že FIA by neměla být právně za tuto nešťastnou událost popotahována.

A protože bohužel je popotahována, tak si FIA kryje záda, a proto nasazuje svatozář. A FIA vůbec řeší spoustu jiných problémů, které vznikají na základě něčeho, co nejde nazvat jinak než fňukání. Fňukání kvůli modrým vlajkám, které jezdci o kolo zpět indikují, že musí před sebe pustit lídra závodu. Těch ufňukaných stížností, co jsme v radiových komunikacích slyšeli, když pilot neuhnul okamžitě tak, aby princezna v kokpitu vedoucí formule neměla pocit, že jí turbulence z formule jedoucí před ní pocuchala vlasy. Nebo stížnosti během kvalifikací a dokonce tréninků: jezdci regulérně fňukají nad tím, že se na okruhu vyskytují další jezdci! Na okruhu, na kterém se z principu očekává, že se jezdci budou potkávat. Problém je v tom, že tohle fňukání překročilo únosné meze a vyvrcholilo v nesnesitelnou sérii rádiových vysílání ,Řekněte to Charliemu!‘ nebo ‚Nahlaste to Charliemu!‘ (Charlie Whiting je ředitelem závodů F1), a když to nezafunguje, tak pak přichází na řadu ‚Víte, co?! Fuck Charlie!‘, jak se to stalo v Mexiku 2016.

Adrenalin spojený s rizikem boje je součástí DNA formule 1. Ve fotbale se při střetech lámou kosti nebo v hokeji není nikdy daleko k ostří brusle soupeře od vaší tepny. A nasazují se tam obdoby svatozáří v podobě kevlarových brnění nebo karbonových chráničů? Zkuste to někde nadhodit jako návrh nevyhnutelně nutného bezpečnostního opatření a fanoušek fotbalu nebo hokeje se vám vysměje.

Právní obava pořadatele z následků bojových střetů ve sportovním kolbišti má stejnou logiku jako obvinit jednoho boxera v ringu, že tomu druhému dal přes držku. Nebo, abych byl tedy korektnější, mu natrhl obočí, a to krvácí. Možná by ti boxeři v tom ringu spolu ani neměli boxovat, což pak evokuje otázku, co jiného by tam měli dělat?

Jestli teď nějaký chytrolín chce argumentovat tím, že závodní dráha není ring volný, pak má samozřejmě pravdu. Ale podstata toho příměru spočívá v tom, že na závodím okruhu je jízda na limitu s rizikem havárie stejně přirozená, jako je přirozené riziko natrženého obočí v boxerském ringu. Kdo nechce riskovat pravý hák, pak by tam v první řadě neměl vůbec lézt. A závodění na okruhu je také o tom občas schytat ránu, když uděláte chybu. Nikdo nechce, aby po takové chybě závodník nebo boxer umřel, ale jsem si jist, že fanoušky boxu přestane tento sport bavit hned v momentu, kdy bojovníci nastoupí v pomyslném brnění, ve kterém nebude žádný úder bolet. A přestanou jej sledovat.

A přesně takový efekt brnění do formule 1 přináší systém svatozáře. Ale hlavní je, že bude právně všechno v pořádku.