Tomáš Richtr: DEN, KDY MI FORMULE 1 ZLOMILA SRDCE

2021. 12. 18. 07:57    
Čas čtení: 4 minuta

18.12. 2021 – Komu fandím? Jeden z nejčastějších dotazů, které dostávám. V mnoha případech dokonce fanoušci ani nemají pochybnosti o tom, že to ví. A jednou jsem viděl, že se kvůli tomu i pohádali. Což možná není špatné znamení! Je to dané tím, že prostě a jednoduše fandím formuli 1. Pohltila mě před 23 lety a od té doby mě nepřestala fascinovat svou komplexností, technologickou inspirací, byznysově-cynickým prostředím, až právní složitostí pravidel a – a to hlavně – unikátní a silnou emocí. Je to jako to nejsilnější manželství na světě, se vším dobrým i zlým, co přináší. Je tedy možná pochopitelné, že jsem se v neděli stal tím nejvíce zlomeným fanouškem.

A určitě ne proto, že se šampionem stal Max, a Lewis ne. A nebylo by to ani proto, kdyby se stal šampionem Lewis, a Max to nedal. Vždy budu věřit tomu, jak to cítím. Tedy že je mi jedno, kdo vyhraje, když je to na konci skvělé velké ceny, která bavila diváky. Když je to na konci skvělé sezony, která je zvedala ze sedadel.

Jasně, člověk cítí, jak si veřejnost po letech dominance Mercedesu a Lewise Hamiltona žádá změnu. Alespoň tedy její valná většina. Takže empaticky jim to trochu přeje. Přeje to tomu produktu FORMULE 1, aby si lidé měli o čem povídat, aby celoplošná média měla proč téma F1 zařadit do svých hlavních zpráv. To mě vždycky potěší. Když se o formuli 1 mluví. Samozřejmě v dobrém. Ale jo, někdy i ve špatném! Špatná reklama je někdy dobrá reklama.

Poslední dva měsíce byly pro mě už hodně intenzivní, až skoro náročné. To není stížnost. Naopak! Ona náročnost byla dána napínavostí sezony, její vyrovnaností a mimořádností. Média se o ni zajímala čím dál víc. Lidé se o ní bavili na potkání. „Tak kdo to bude?!“ se stalo novodobým pozdravem. Tetelil jsem se nadšením, a současně na sebe nechal doléhat tlak, abychom to celé na programu Sport2 dobře prodali. Abychom to nepokazili. V posledních třech závodech šla rodina už úplně do pozadí a bylo ji až nemilosrdně řečeno, že do poloviny prosince prostě nejsem dostupný. Sorry!

Při vymýšlení obsahů pro televizní scénář, textů pro web nebo dramaturgie pro podcast Kolo na Kolo jsem chodil po obývaku sem a tam jako lev v kleci a pod intenzitou emocí jsem si občas brumlal pod fousy: „ty vole, já to nedávám“.

Mnozí z mého okolí to prožívali ještě víc! A tak jsem se jim snažil vysvětlit, že na rozhodnutích a přístupu sportovních komisařů a ředitelství závodu není letos nic mimořádně kontroverzního. Je nemožné posuzovat vše v tak komplexním ‚technologicko-korporátním showbussinesu“ exaktně černo-bíle. A že kontroverzní se to jeví jenom proto, jak je to letos mimořádně vyrovnané. Dva úžasní piloti kategorie A, u kterých nejsem schopen udělat si názor, kdo z nich je lepší. Dvě auta konstrukčně tak odlišná (na poměry F1!) a přesto tak vyrovnaná, že o tom, které bude lepší, rozhoduje, jaká bude teplota trati nebo jak moc hrbolatá dráha bude. Vysvětloval jsem, že každé, jakkoli miniaturní rozhodnutí komisařů nebo ředitelství závodu je letos vnímáno tak kontroverzně proto, že jednoduše převáží šance na jednu nebo druhou stranu. A proto jsou emoce a rozhořčení spojené s každým takovým rozhodnutím tak velké a tak kontroverzně vnímané. Nemyslím, že by byla kontroverznější než v dřívějších letech. Jen letos každé takové rozhodnutí má miliardu oponentur.

Štěstí je věc vrtkavá a k formuli 1 patří. Virtuální safety cary, opravdové safety cary, červené vlajky. A taky už vím, že štěstí se dá dneska drobným šťouchnutím nasměrovat jedním nebo druhým směrem. To podle toho, jak to chtějí ti, o kterých se nemluví. Ti mocní a ti nejvlivnější. Nenarodil jsem se včera.

V předposledním 57. kole Velké ceny Abu Dhabi 2021 ale štěstí nebylo popostrčeno. Bylo před očima celého světa zneužito. Nikdy před tím neviděný, překotný sled událostí, nemůže nechat nikoho na pochybách, že zahozeny byly veškeré principy logiky a základního procedurálního postupu. Oukej, být Hamilton a Verstappen na stejných pneumatikách stejného stáří, dá se to ještě pochopit a po dvou dnech neřekne nikdo ani popel. Ale v parametrech F1 byla (s ohledem na situaci s pneumatikami) snaha urychlit zajetí safety caru do boxů – nebo jeho ponechání na dráze – ekvivalentní rozhodnutí udělit titul Maxovi, nebo jej nechat Lewisovi.

Když jsem po návratu domů zhlédnul záznam přenosu, abych s odstupem času ještě lépe pochopil sled událostí, zmohly mě emoce. Ne proto, že vyhrál Max a Lewis prohrál. Bylo by to stejné, kdyby byly role obráceně. (A pro svět by to bylo naopak horší, kdyby to bylo obráceně!) Ale proto, že jsem se cítil zrazen formulí 1. Skoro čtvrt století se mnou emočně cloume ode zdi ke zdi, ale ještě nikdy jsem se jí necítil takhle podveden. A tak hluboko v noci sedím v koupelně na okraji vany, v hlavě se mi přehrávají vlastní slova z přenosu „to snad není možné!“ a „tohle není správně!“. A do očí se mi derou slzy.

Formule 1 mě zradila, a já nevím proč. Jednalo se o individuální akci ředitele závodu Michaela Masiho? A proč? Nebo byl Michael Masi jen bílým koněm a pod tlakem vykonával vůli někoho jiného? A proč?

Časem na tyhle otázky budu mít názor. Ale už nikdy na ně nezískám odpověď.

Maxovi a Red Bullu to přeji moc. Jak se v letošním roce vybičovali, to bylo hodně inspirativní a vzrušující. Neumím si představit, co se musí stát, abych některou z nadcházejících sezon prožíval ještě intenzivněji! A respekt Mercedesu a Lewisi Hamiltonovi. V nasazení nepolevili ani trochu, po letech byli postaveni před silného soupeře a poprali se s tím se ctí. Když je to takhle, tak máme nezapomenutelnou sezonu F1. Jednu z největších v historii šampionátu.

Ale to své manželství s formulí 1 teď asi spolu budeme chvíli spravovat.

                                                                                                                                                                                                                                                              autor: Tomáš Richtr/ ww.gpf1.cz

Cookie settings