Co přijde dál v odlehlém Magnitogorsku?

Ondřej Voršilka 2019. 06. 02. 12:01    
Čas čtení: 2 minuta

2.6. 2019 – V Magnitogorsku moc radostí nezažijete. Odlehlá oblast, na to si zvyknete, s běžnou občanskou vybaveností v půlmilionovém městě problém není, ale jsou zde jiné záludnosti. Například dlouhá krušná zima. Ano, teploty pod mínus čtyřiceti zde nejsou ničím neobvyklým stejně, jako teploměr ukazující pod nulu ještě počátkem května. Na to si zvyknete. Horší je to s životním prostředím. Magnitogorsk byl svého času výkladní skříní ruského ocelářského průmyslu. V minulém století byly zdejší slévárny, hrdý dodavatel rudé armády, vůbec největšími na světě. 

To vše si bohužel vybírá svou daň. V roce 2006 byl Magnitogorsk uveden na světový blacklist měst se stabilně nejhoršími rozptylovými podmínkami. Jen 28% novorozenců v roce 1992 bylo zdravých. Na pozadí všech nepříjemných aspektů běžného života se stává vedle chrámu Nanebevzetí Krista, který tvoří ortodoxně věřícímu obyvatelstvu klíčové útočiště, i sport, konkrétně hokej, velmi podstatnou kratochvílí. Jenomže tato milovaná, dvěma Gagarinovými poháry ověnčená zábava v posledních měsících neposkytovala dostatek pozitivních pocitů. Už před startem minulé sezóny bylo jasné, že poprvé po několika letech přijde změna. Ne snad výsledková, to si nikdo nepřipouštěl, ale minimálně v herním projevu. Jasně, Mozyakin je jen jeden, je svůj a v podstatě není ani přizpůsobivý. Hraje tak trochu jako z jiného světa a hraje jakoby i lehce vytržen z kontextu. Hraje stylem: buď se přizpůsobíte, milí spoluhráči, nebo ne, i tak budu tou nejzásadnější hybnou silou týmu. Problém nedostatečné výkonnosti v posledních sezónách byl spíše ve zbytku mančaftu. Elitní útok se již definitivně rozpadl, dopingový hříšník Danis Zaripov, i přes své proklamace o bezproblémové infiltraci do NHL, kam jeho trest nedosáhne, zmizel kdesi v časoprostoru a Janu Kovářovi zase zřejmě po letech fascinujících výkonů lehce spadl řetěz. I proto zvolil asi jediné možné východisko zkusit zřejmě poslední šanci v NHL. Síla Magnitky spočívala vždy v soudržnosti, týmovosti a ofensivních aspektech defensivy. Chris Lee není pánbůh, ale jeho produktivita spočívala ve vzájemné podpoře všech herních prvků. Přesilovky Magnitogorsku byly postavené především na hokejové inteligenci. Neříkám, že o ni Magnitogorsk definitivně přišel, stále patří k nejlepším týmům ligy, ale…už se až příliš podobá ostatním…těm normálním. Magnitogorsk to postavil až moc na jedné lajně. Mozyakinovi je 37 let. Stále má co nabídnout, ale bude muset svůj styl přizpůsobit novým spoluhráčům, což jak již zaznělo nemusí uplně vyjít. Z největších hvězd zůstal v týmu pouze on a gólman Košečkin. Magnitka prochází obdobím, kdy hledá sama sebe. Před pěti lety se našla skvěle, ale vrátit se bude hodně těžké. Paradoxně tou největší hvězdou a hybnou silou Magnitky bude zřejmě od nové sezony trenér Josef Jandač. Ale práce to bude hodně složitá.